Záznam pro Johna Callahana, 1951-2010

Karikaturista John Callahan v dokumentárním filmu: Touch Me Someplace I Can Feel (2007)

Článek aktualizován 23. května 2021. Přidány jsou některé překlady dopisů se stížnostmi, které autor obdržel. Viz v "Kontroverze". Také jsem přidal několik odkazů na některé jeho knihy. Viz část "Práce".

Vzpomínka na Johna Callahana.

Gus Van Santse chystá režírovat Joaquina Phoenixe ve filmové adaptaci autobiografie kreslíře Johna Callahana, která by se mohla začít natáčet v roce 2017.

Mezi herci se údajně objeví také Rooney Mara a Jonah Hill.

Film

Aktualizace 29/11/2017. Film byl ohlášen na festival Sundance 2018

Nebojte se, pěšky se daleko nedostane / USA (režie: Gus Van Sant, scénář: Gus Van Sant (scénář), John Callahan (životopis), producenti: Charles-Marie Anthonioz, Mourad Belkeddar, Steve Golin, Nicolas Lhermitte) .

John Callahan má talent na nekorektní vtipy... a problémy s alkoholem. Když se Callahan při autonehodě ocitne v ohybu, probudí se trvale upoutaný na invalidní vozík.

Na své cestě ze dna nachází Callahan krásu a komiku v absurditě lidské zkušenosti. Hrají: Joaquin Phoenix, Jonah Hill, Rooney Mara, Jack Black. Světová premiéra.

Taser filmu (16. ledna 2018)

Na stránkách první zprávy o Callahanově životě se objevily již koncem 90. let. Ještě za svého života kreslíř potvrdil, že Robin Williams, který se prohlásil za jeho fanouška, má práva na zfilmování jeho příběhu. Herec byl dokonce vyzván, aby ve filmu hrál a produkoval ho.

Callahan na otázku odpověděl takto.

Slyšel jsem, že Robin Williams má práva na zfilmování Callahanovy autobiografie, je to pravda?

Ano, a zde je úryvek z Callahanovy autobiografie Don't Worry He Won't Get Far on Foot: Autobiografie nebezpečného muže.

Obálka Callahanovy knihy, podle níž byl film natočen.

Callahan také řekl, že pokud by se film někdy natočil, chtěl by, aby v něm hrál Philip Seymour Hoffman.(Zdroj)

Po smrti Johna Callahana v roce 2010 a Robina Williamse v roce 2014 byl projekt odložen.

Kdykoli slyším o kreslených filmech, vybaví se mi pomalá, nudná produkce, která zaujme jen pár vyvolených.

Kreslíř vstane, uvaří si kávu a... sedne si ke kreslení. Rychlá akce. Nebo ještě hůře, dramatizace a filmové licence s velkorysými ústupky fikci.

Doufám, že Callahanův případ takový není, a to kvůli zvláštnosti jeho postavy. Může také posloužit k tomu, aby se trochu vybrousily a upřesnily různé verze detailů jeho životopisu, které byly ztučněny a přikrášleny v závislosti na tom, kdo příběh vyprávěl.

Konečně jsem ho viděl na Prime Video. Není to špatné, trochu pomalé a jeho činnost jako kreslíře zabírá jen minimální část filmu, která je prezentována jako vedlejší. Scénář se točí hlavně kolem jeho boje s alkoholem.

John Callahan, život mezi dramatem a humorem

Americký karikaturista a hudebník se narodil 5. února 1951 v nemocnici u kostela svatého Vincenta a krátce nato byl opuštěn. Nikdy neznal totožnost svých biologických rodičů.

Z portlandského sirotčince ho adoptoval David Callahan (Dave), pracovník společnosti Cargill, a jeho žena Rosemary, oregonský pár, který věřil, že nemůže mít děti, ačkoli později měl dalších pět dětí a dal mu jméno John Michael Callahan.

John vyrůstal ve městě The Dalles (Oregon), asi 50 mil východně od Portlandu, a chodil do katolické školy, ve čtvrté třídě na Akademii sv. Marie, kde se začal rodit karikaturista John Callahan. Začal kreslit karikatury jeptišek a další kresby.

"Začal jsem kreslit karikatury hlodavců, abych pobavil kamarády ve třídě."

Budova Saint Mary's Academy (The Dalles) v roce 1954 - Fotografie od Ross, Marion Dean

Podle některých svědectví začal pít ve 12 letech, podle jiných zdrojů ho v osmi letech sexuálně zneužil učitel, a aby se s tímto traumatem vyrovnal, začal ve 14 letech pít.

"Alkoholem jsem zakrýval bolest ze zneužívání," řekl. "V rodině jsem se cítil jako outsider," vzpomíná John.

"Bylo to nepřímé. Vztahy s tou jeptiškou to opravdu pokazily."

Po absolvování Akademie sv. Marie v roce 1965 začal John chodit do státní školy. "Katolická škola byla mnohem přísnější než státní. Ve srovnání s tím byla státní škola nudná." John proto často vynechával vyučování, aby mohl pít s přáteli.

Vystudoval střední školu a začal pracovat jako pomocný dělník ve státní psychiatrické léčebně, poté pracoval v hliníkárně. Ve 20 letech se John přestěhoval do Los Angeles.

Alkohol

Postupně se jeho závislost na alkoholu zvyšovala, jeho filozofií bylo pít a žít pro tento den. "Každý den bych mohl vypít dvanáct piv, víno a whisky."

Drogy

Experimentoval také s dalšími drogami, včetně marihuany a LSD.

"LSD mě děsilo, byl jsem paranoidní," řekl John. Alkohol byl však jeho oblíbenou drogou a sehrál významnou roli v událostech, které navždy změnily jeho život.

Sám své mládí popisoval jako střídání pracovních dnů a pití bez jakéhokoli jiného cíle. Jeden z jeho přátel, Kevin Mullane, v rozhovoru uvedl, že k jeho smrti mělo blíže pití než nehoda.

"Ironií osudu mu tato nehoda možná zachránila život," řekl Mullane.

Zdroj. Lori A. Woodová

V roce 1987 začal Callahan psát svou autobiografii Don't Worry He Won't Get Far on Foot: The Autobiography of a Dangerous Man. "Myslel jsem si, že je to dobrý příběh, o který bychom se mohli podělit s lidmi," řekl John.

V roce 1989 vydalo nakladatelství William Morrow knihu.

Některé z jeho vinět

Nehoda

V noci 22. července 1972, po požití nadměrného množství alkoholu (některé zdroje uvádějí pivo, jiné tequilu), dal klíčky od svého Volkswagenu Brouk svému kamarádovi, jehož jediné známé jméno bylo Dexter.

Řidič byl tak opilý, že v kalifornském Long Beach narazil s Callahanovým vozem v rychlosti přes 140 km/h do sloupu. Řidič, který se při nehodě vážně nezranil, protože z místa nehody odjel vlastní silou, si spletl sloup veřejného osvětlení s výjezdem a narazil do sloupu. Callahan, který při nehodě spal na sedadle spolujezdce, byl převezen do nemocnice Long Beach Memorial Hospital.

Nic jsem si neuvědomil, byl jsem tak opilý, řekl Callahan později.

Utrpěl vážné poranění míchy (C5-6) a byl ochrnutý od bránice dolů. Ztratil také pohyblivost mnoha svalů v horní části těla. Bylo mu 21 let.

V nemocnici se seznámil se svou přítelkyní, švédskou dívkou Annu, ačkoli Gus Van Sant si ve filmu dovolil prodloužit romantický vztah na delší dobu, bez přílišných závazků, ačkoli se tak ve skutečnosti nestalo.

Pravdou je, že Callahan ve svých pamětech uvádí, že jeho vztah s Annu se v reálném životě omezil na nemocnici. Po odchodu z jednotky intenzivní péče ji už nikdy neviděl.

I když dokázal natáhnout prsty, neměl skoro žádnou sílu. Po rehabilitační terapii se mu podařilo zotavit a později držet v ruce propisku.

Kreslila tak, že levou rukou pomalu vedla pravou ruku po papíře a vytvářela jednoduché, téměř dětské obrázky.

V tomto videu můžete vidět Callahanovu kresbu (1:28). Záběry z velmi doporučovaného dokumentu (není snadné je najít): Dotkni se mě někde, kde to cítím (2007)

Někdo nahrál na Youtube tento další 27minutový dokument. John Callahan | Pěšky se daleko nedostane.

Rozhovor (1987)

Přestat pít

Callahan pokračoval v pití několik let až do roku 1978, kdy se obrátil na Anonymní alkoholiky.

Callahan na svých webových stránkách popsal přesný okamžik, kdy se rozhodl přestat pít:

Po letech alkoholismu a sebelítosti mu jednou v noci, když se dlouhou hodinu snažil otevřít láhev zuby, vyklouzla z rukou a skutálela se z podlahy mimo jeho dosah.

Chvíli se na ni díval. Pak začal křičet a proklínat Boha za to, že je mrzák. Křičel až do vyčerpání a pak hodinu plakal.

Nakonec se ho zmocnil znepokojivý, ale uklidňující pocit, jako by ho konejšila nějaká ruka. Když se jeho pomocník vrátil, Callahan řekl: "Hele, Alexi, tady se mi stalo něco opravdu hlubokého, myslím, že už nebudu pít."

na co zemřel John Callahan?

Callahan zemřel 24. července 2010 ve věku 59 let na komplikace při operaci proleženin, ačkoli jeden z jeho bratrů uvedl, že příčinou jeho smrti byla kvadruplegie spojená s dýchacími problémy.

Práce

Vyšlo třináct knih jeho karikatur, z nichž jedna je autobiografická. Některé z nich si můžete přečíst v Archivu.

Nebojte se, pěšky se daleko nedostane : autobiografie nebezpečného muže

1989

219 stran.

Vydavatel: William Morrow

Přečtěte si v archivu.

Nebojte se, pěšky se daleko nedostane

1990

228 stran.

Vydavatel: Vintage Books

Přečtěte si v archivu.

Trávení dítěte v sobě : a další kreslené příběhy pro život

1991 - 116 stran

Vydavatel: Quill. William Morrow

Přečtěte si v archivu.

Dále nerušit

1990 - 116 stran.

Vydavatel: Quill. William Morrow.

Přečtěte si v archivu.

Říká se, že noc byla stvořena pro lásku : plus, můj sexuální výstřižek

1993 - 116 stran.

Vydavatel: Quill. William Morrow.

Přečtěte si v archivu.

Král věcí a brusinkový klaun

1994

104 stran.

Vydavatel: Quill. William Morrow.

Přečtěte si v archivu.

V roce 2006 vyšlo také devatenáctipísňové CD Purple Winos in the Rain

Obal CD Callahan

Podle jeho kreseb byly odvysílány dva animované seriály:

Pelswickdětský seriál na stanici Nickelodeon.

Y Čtyřkolkyv australsko-kanadské koprodukci, který se neodchyluje od násilí, radosti ze života a politické nekorektnosti jeho karikatur.

Karikatura, která dala název jeho knize a filmu, je vytištěna na karikaturistově hrobě na hřbitově Mt Calvary v Nothwestu v Porlandu v Oregonu.

Kontroverze

Jako profesionální karikaturista začal poměrně pozdě. Jeho drsný černý humor a témata, kterými se zabýval, vyvolaly řadu kontroverzí a do některých publikací, v nichž vystupoval, volali inzerenti a vyhrožovali, že stáhnou svou reklamu.

Karikaturista také obdržel poštu a dopisy, některé z těchto stížností jsou shromážděny na stránkách sestaveno na webových stránkách autora v sekci nazvané"Nenávistná pošta z Ameriky".

Zde je stručný seznam některých z těchto přeložených dopisů:

Dokonce i jedna z jeho nejsymboličtějších karikatur, která dala název jeho autobiografické knize, která bude vytesána na jeho náhrobku a která se později stane názvem filmu o jeho životě, se nevyhnula kontroverzi. Jeden člověk z Bostonu měl tehdy pocit, že Callahan "nerozumí emocím, které se skrývají za životním bojem postižených".

"Vážení pánové:

V současné době jsem hostem hotelu v Bostonu, kde je ve vstupní hale obchod s kartami. Na poličce jsem si všiml velmi nešťastné a naprosto nechutné pohlednice. Byla to kartička Johna Callahana, na které byla skupina kovbojů v poušti s prázdným vozíkem. Nápis zněl "Nebojte se, pěšky se daleko nedostane".

Můj bratr sedí na invalidním vozíku, je kvadruplegik po nehodě při potápění, kterou utrpěl v devatenácti letech. Dokud pan Callahan nepochopí emoce, které se skrývají za životem plným boje, nemyslím si, že by se měl svobodně vysmívat postiženým. Komercionalizace jeho necitlivosti mi připadá opravdu nechutná."

S pozdravem:

Allison F
Boston

podívejte se na tu prdel (fena/kurva/děvka)!

"Říkal jsem si, jak dlouho bude trvat, než se vaše noviny zvrhnou v novinářský plátek. No, ta extrémně hnusná Callahanovská karikatura to dokázala. Jeho vyobrazení psa a osla a dvou postav v helmách (sic) spolu s citátem: "Podívejte se na tu čubčí prdel" je jistě urážlivý a zastřený výraz, který se často používá k popisu žen.

Slušné a citlivé ženy - včetně Callahanovy matky, sestry, dcery a manželky - takovou degradaci odsuzují. Pokud měl být význam karikatury satirickým vtipem, pak tomu tak nebylo, protože záměr byl jasný.

Alice W
Kalifornia

"Utíkejte jako o život! Je to zvukový alarm Sally Struthersové!

*Callahan si dělá legraci z toho tento druh reklamy Sally Struthersové. South Park také věnoval několik vtipů.

Její zástupce zaslal novinám tento dopis:

"Zastupuji Sally Struthersovou a cítím se povinen vzít na vědomí Callahanovu nevtipnou karikaturu, která se v neděli objevila na vaší stránce Palm Latitudes. Je velmi nešťastné, že váš časopis, a dokonce i samotné Los Angeles Times, považují za směšné, že Sally Struthersová tolik let usilovně pracovala na ukončení hladu a utrpení dětí na celém světě

Sally se svou neúnavnou prací již 17 let snaží ukončit hlad ve světě? Somálsko je jen špičkou ledovce. Vaše publikace naznačuje, že v reklamách, které dělá pro CCF, pláče ("vzlyká"), když mluví o dětech. Vyzývám vás, abyste našli jedinou jeho reklamu za těch 17 let, kde by plakal... ano, mluví od srdce, ale ne, nepláče.

je záměrem vašeho časopisu považovat strašlivou lidskou tragédii umírání dětí za nějaký druh vtipu? Reklamy Sally Struthersové nás vyzývají k akci, abychom si uvědomili svou vzájemnou odpovědnost. Díky Bohu, že jí a dalším podobným lidem na tom záleží. Lituji jejich bezcitnou lhostejnost k tomu, že každý den umírají děti... tisíce z nich. Z velké části právě díky úsilí Sally Struthersové je denně poskytována pomoc více než čtvrt milionu dětí.

V příloze najdete informace o tom, jak můžete vy, pan Callahan a všichni vaši kolegové z Los Angeles Times sponzorovat dítě. Pokud vás už unavuje poslouchat hlas Sally Struthersové jménem dětí světa (jak naznačuje kreslený film), sponzorujte dítě. Až tento projev lidské laskavosti vykoná dostatečný počet lidí, Sally už nebude muset tyto výzvy podávat.

Do té doby ji ani tvoje krutost nepřiměje, aby děti opustila."

Papež se zajímá o Madonnu

"Když jsem otevřela Tropic a uviděla urážlivě neuctivé vyobrazení papeže Jana Pavla II., zřejmě ozdobené Madonniným nejnovějším návrhem podprsenky, byla jsem ohromena. Na hlavě mu sedí dvě podivně vypadající "čepice" s křížem a jeho oči jako by "kopaly" (?) do čtenáře.

Takovou karikaturu byste čekali v nějakém undergroundovém plátku útočícím na establishment, ne v časopise jednoho z předních amerických deníků.

přišlo vám to zábavné? Pokud ano, pak jste vy i všichni ostatní, kterým se to líbilo, buď extrémně nevzdělaní, nebo velmi ochotní se smát.

Papež Jan Pavel II. po většinu svého působení v čele církve nabádal lidi všech národů ke svatosti, službě Bohu a lásce k bližnímu. Vyslovil se zejména pro rodinnou morálku, úctu k lidskému životu a čistotu lidských vztahů. Panna, ke které obrací svou pozornost, je Maria, matka Kristova a naše matka. Myslím, že v této karikatuře je také pohrdání jí. Je to kontrast k Madoně, která, jak se zdá, zneužívá svého velkého talentu, který jí dal Bůh, na úkor mladých lidí.

Maria je vzorem pro všechny ženy: čistá a cudná (ano, i dnes je možné mít tyto ctnosti, ať už vdaná, nebo ne), pokorná a milující, ochotná obětovat se pro druhé, věrná a důvěřující Bohu; vskutku, je velkým Božím dílem pro všechna jeho stvoření. Na závěr bych rád řekl, že stejně jako vystupující Madonna má obrovskou zodpovědnost za změnu svého života, máte podobnou zodpovědnost i vy, kteří filtrujete a vybíráte materiály ovlivňující myšlení tisíců čtenářů. Pokud má redakce nějaký konkrétní a pádný důvod, proč tu Callahanovu karikaturu zveřejnila, měla by si ho raději zapsat, aby ho nezapomněla, až se bude muset vysvětlovat "výkonnému redaktorovi" "konečného vydání".

Jeden z nejkurióznějších případů se stal v roce 1966. Callahan poslal do deníku Miami Herald karikaturu dospívajícího Martina Luthera Kinga Jr., která byla okamžitě odmítnuta jako obscénní.

Stalo se však něco nečekaného. Při sazbě jej jeden z pracovníků omylem zařadil k uveřejnění a deník Miami Herald musel zničit 500 000 výtisků. Toho dne se noviny rozhodly, že Callahanovy karikatury už nikdy neuveřejní.

Dotyčná karikatura se jmenuje: Martin Luther King, 13 let.

Ve scéně je vidět ženu s rozzlobeným obličejem u dveří pokoje jejího syna.

Mladý muž stojí u své postele, na které je louže. Mladík říká:

"Mám sen" (Yo tengo un sueño - Mám sen)

V případě kritiky si karikaturista vždy stál za svým. V rozhovoru pro New York Times z roku 1992,

"Jediný kompas, podle kterého poznám, jestli jsem nezašel příliš daleko, je reakce lidí na vozíku nebo s háky místo rukou," řekl.

"Stejně jako já už mají dost toho, že lidé zbytku světa říkají, jak mají mluvit o mrzácích: s falešným soucitem a paternalismem. To je to, co je opravdu odporné."

Přesto se mu podařilo dostat se do řady publikací.

Získal si také pozornost vydavatelů a obdiv různých umělců a známých osobností, kteří chválili jeho práci, jako například humorista Richard Pryor, ilustrátor Bill Plympton, karikaturista Gary Larson a dokonce i Bill Clinton.

Když Callahan oslavoval 27 let své kreslířské kariéry, dostalo se mu pochvaly od tvůrce Simpsonových Matta Groeninga, který řekl, že Callahanovy práce jsou:

"hrubý" a "zvrácený" - zkrátka všechna přídavná jména, která karikaturisté chtějí slyšet. "

Park na památku Johna Callahana

Facebooková skupina přátel a rodiny Johna Callahana. V roce 2014 prosazovali výstavbu pamětního parku v Northwest District v Portlandu (nevím, zda se jim to podařilo)

Jeden z původních nápadů na pamětní park připomínající Johna Callahana

Aktualizace Červenec 2017, zahájení prací na budoucím pamětním parku/zahradě Johna Callahana

Umístění na Mapách Google

Zahrada Johna Callahana otevírá 27. října 2017

Foto: FB skupina John Callahan Cartoonist

Foto: Roodney Red

Aktualizace 2020 - Vzpomínka na Johna Callahana: Naše reportáž o jeho životě a smrti po deseti letech na Oregon Music News.